Byl horký podvečer, když se lázně začaly plnit lidmi toužícími po osvěžení. Mezi skupinou patriciů vstoupil do koupele také jeden zjizvený muž. Ostatní ho zřejmě znali, protože se k němu chovali přátelsky a vybízeli ho k vypravování svých zážitků z válek s barbary. Byl to centurion Marcus Valerius, hrdina mnoha bitev. Nedal se dlouho pobízet a začal s historkou...
"Před dvěma roky, zrovna když jsem si užíval svého nově přiděleného kousku půdy, přišla zpráva, že se barbaři houfují na západ od Říma. Během dvou dnů bylo celé vojsko i se mnou svoláno a připraveno k tažení na obranu naší zěme. Náš velitel k nám měl srdceryvný proslov, ale nikdo ho valně nevnímal. Vyrazili jsme na cestu, a začalo se odehrávat přesně to, co jsem
slýchával. Slabší muži se hroutili pod tíhou výbavy a pod myšlenkou na smrt, silnější jen vzdychali a pomáhali opozdilcům. Po měsíci pochodu a strádání zbyly z mnhoa dříve čilých vojáků jen plíživé stíny, ale morálka byla natolik dobrá, že nikdo nereptal a všichni šli za svým vůdcem. Večer před bitvou jsme rozbili tábor a postavili hlídky. Někteří pozorovali ohně tábora barbarů a přemýšleli, jaké hrůzy to na ně zítřejší den čekají. Za rozbřesku se rozezněl varovný křik a všichni byli okamžitě na nohou připraveni čelit útoku. Pár povelů srovnalo nováčky i zkušenější do řady a začala rež. Zprvu se zdálo že barbary zatlačujeme. Pochod štítěných legií v nich musel vyvolat strach, ale pak se stalo něco, co nikdo nepředpokládal. Ozvalo se mocné troubení nějakého velikého rohu, a zpoza kopce se na nás
vyřítily démoni. Nic takového jsem v životě neviděl. Větší hrůzu si nedokážu představit. Byli velcí jako hradby, měli pevnou šedou kůži, bílé rohy jim trčely z ůst a čtyřma nohama zadupávali vše živé. A na jejich hřbetech seděli barbaři a dokonávali zkázu svými šípy. Zaslechl jsem zoufalý povel k ústupu, ale do nohy mě trefil šíp jednoho z těch špivanvých psů. Odplazil jsem se do týlu našeho vojska a omdlel jsem. Probudil jsem se v zajetí barbarů, avšak v té chvíli jsem zjistil, že to nejsou zase takoví divocí blázni a nevzdělanci jak se o nich tradovalo. Jejich vůdce, řikali mu všelijak, ale podle toho jak s ním mluvili nejvyšší důstojníci to vypadalo že se jmenuje nejak jako Hanibal, si se mnou promluvil a potom, co mě pochválil, že jsem bojoval nejlépe z naší legie, mě propustil, ať si jdu domů. Nebyl jsem schopen
uvěřit tomu, co se právě stalo, ale ohromen jsem klopýtal nazpět k Římu. Nebyl-li zázrak to, že jsem byl propuštěn, byl zázrak to, že jsem se dostal domů živý. Děkuji Merkurovi za svou záchranu.
Poté co centurion skončil svůj příběh nikdo ani nedutal. Nikdo z nich zatím nezažil hrůzy války. Ale Hanibal táhne na Řím...